⚡ Co je potřeba pro zřízení a provoz nabíjecí stanice?

Podmínky provozování dobíjecí stanice

Pro podnikání v energetických odvětvích je na území České republiky zpravidla nutná licence udělená Energetickým regulačním úřadem (ERÚ). Nicméně na využití elektřiny při provozování dobíjecí stanice se licence nevyžaduje.¹ (Toto ustanovení bylo do energetického zákona přidáno novelou, jež reaguje především na novou evropskou legislativu.²).

Tato výjimka se však nevztahuje na dodavatele elektřiny do dobíjecí stanice, který musí mít podle situace licenci na výrobu elektřiny nebo licenci pro obchod s elektřinou. Ani pro poskytování a rozúčtování elektřiny provozovatelem dobíjecí stanice jiné osobě není potřeba licence.

Na první pohled by se zde nabízela licence pro obchod s elektřinou, nicméně energetický zákon zakotvuje právo zákazníka poskytovat a rozúčtovávat jiné osobě elektřinu odebranou zákazníkem.

Dle rozhodovací praxe ERÚ³ poskytování a rozúčtování elektřiny odebrané zákazníkem prostřednictvím vlastního nebo jím provozovaného odběrného elektrického zařízení o napětí do 52 kV včetně jiné osobě spolu s marží za poskytnutou službu není přestupkem.

To znamená, že provozovatel dobíjecí stanice zůstává v pozici zákazníka přesto, že elektřinu přímo nespotřebovává sám. Nepotřebuje tedy licenci pro obchod s elektřinou a tuto elektřinu smí navíc rozúčtovat s vlastní marží. 

Provozování dobíjecích stanic však většinou bude vyžadovat živnostenské oprávnění, neboť zpravidla se bude jednat o podnikání – tedy činnost soustavnou, provozovanou samostatně a vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

Vzhledem k tomu, že živnostenský zákon neukládá provozovateli dobíjecí stanice povinnost prokázat odbornou či jinou způsobilost, půjde o tzv. živnost volnou, k jejímuž vykonávání stačí prosté ohlášení při splnění obecných podmínek živnostenského zákona.

Povinnosti provozovatele dobíjecí stanice

Elektřina je dle zákona o pohonných hmotách⁴ zařazena mezi pohonné hmoty. Tento zákon obecně upravuje podmínky prodeje a výdeje pohonných hmot, rovněž upravuje evidenci a technické podmínky realizace čerpacích a dobíjecích stanic.

Dobíjecí stanice je definována jako zařízení, které umožňuje dobíjet v určitém okamžiku jedno elektrické vozidlo nebo u něhož je v určitém okamžiku možno provést výměnu baterie u jednoho elektrického vozidla.

Rozlišuje se mezi dobíjecími stanicemi běžnými, jež umožňují přenos elektřiny do elektrického vozidla s výkonem 22 kW nebo nižším, při době nabití celé baterie až cca 4 hodiny, a vysoce účinnými určenými pro vozidla s výkonem vyšším než 22 kW, přičemž doba nabití je výrazně kratší (cca 1,5 hodiny).

Výčet povinností přisuzovaných legislativou provozovateli dobíjecí stanice je odlišný v závislosti na tom, zda se jedná o dobíjecí stanicí veřejně přístupnou, nebo ne.

Veřejně přístupnou dobíjecí stanicí se rozumí taková stanice, jejíž provozovatel uživatelům z EU poskytuje nediskriminační přístup. Provozovatel tedy musí stanici zpřístupnit komukoliv a umožnit mu jednorázové dobití. Naproti tomu může vymezit různé podmínky ověření, použití a platby. Ostatní stanice jsou neveřejné.

Za veřejně přístupnou dobíjecí stanici se zejména nepovažuje stanice, kterou provozuje

1. výrobce vozidel výhradně pro účely dobíjení těchto vlastních vozidel,
2. prodejce vozidel pro účely prodeje vozidel – není-li stanice přístupná veřejnosti,
3. provozovatel autoservisu pro dobíjení zde servisovaných vozidel – není-li stanice přístupná veřejnosti, a
4. kdokoliv pouze za účelem dobíjení vozidel, jež využívá pro potřebu svou, svého podnikání nebo svých zaměstnanců (pokud předmětem podnikání není poskytování služby dobíjení elektromobilů prostřednictvím této stanice).

Provozovatel veřejně přístupné dobíjecí stanice je povinen:

• umožnit jednorázové dobití,
• zpřístupnit na dobíjecí stanici informace o kompatibilitě stanice s elektromobilem a
• zveřejnit účtované ceny.

Provozovatel dobíjecí stanice, veřejné i neveřejné, má oznamovací povinnost vůči Ministerstvu průmyslu a obchodu, které vede evidenci čerpacích a dobíjecích stanic. Před uvedením dobíjecí stanice do provozu (případně bezodkladně poté) musí provozovatel oznámit ministerstvu základní identifikační a technické údaje.

Shora uvedené povinnosti se nevztahují na dobíjecí stanice nepodnikajících fyzických osob, jež jsou využívané pro bezúplatné dobíjení, ani na dobíjecí stanice, které jsou připojeny a využívány pro dobíjení elektromobilů v odběrném místě bytového družstva či společenství vlastníků jednotek výhradně pro jejich členy (či uživatele bytů).

Naproti tomu se zákon o PHM vztahuje na právnické osoby, i pokud stanice nevyužívají k podnikatelským účelům.

Možnosti nákupu elektřiny provozovateli dobíjecích stanic

Provozovatelé dobíjecí stanic mají relativně široké možnosti nákupu elektřiny do dobíjecí stanice. Jednou z možností je dodávat elektřinu přímým vedením, tj. vedením elektřiny od výrobce do místa odběru bez využití přenosové nebo distribuční soustavy.

Tento způsob má spoustu výhod, jako například nehrazení poplatků za využití přenosové nebo distribuční soustavy. Elektřinu lze dodávat za smluvní ceny, provozovatel dobíjecí stanice může nakupovat elektřinu za nižší ceny než tržní po započtení všech daní a poplatků, i když výrobce má z dodávek vyšší tržby, a přebytek elektřiny pak může prodávat.

Další možností je nakupovat elektřinu od konkrétního výrobce a dodávat ji do dobíjecí stanice prostřednictvím veřejné distribuční soustavy. Provozovatel dobíjecí stanice bude muset v takovém případě uzavřít s výrobcem smlouvu o dodávce elektřiny a s provozovatelem distribuční soustavy smlouvu o připojení k distribuční soustavě a smlouvu o zajištění služby distribuční soustavy.

Třetím a nejklasičtějším způsobem dodávek elektřiny do dobíjecí stanice je nákup elektřiny od obchodníka s elektřinou. Smluvní náležitosti v tomto případě jsou smlouva o dodávce elektřiny, smlouva o zajištění služby distribuční soustavy a o připojení k distribuční soustavě.

Nutno dodat, že provozovatel dobíjecí stanice není distributorem elektřiny. Nemusí mít živnostenské oprávnění na distribuci pohonných hmot a nemusí se registrovat jako distributor u celního úřadu.

Výstavba dobíjecích stanic

Současná podoba stavebního zákona žádným způsobem nereaguje na elektromobilitu a potřeby dobíjecích stanic.

V rámci územního řízení není možné dobíjecí stanici podřadit pod žádnou ze staveb, jež nevyžadují vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Proto je nutné v rámci územního řízení požádat o vydání rozhodnutí o umístění stavby, popř. u menších dobíjecích stanic (např. zásuvkových) ve většině případů postačuje vydání územního souhlasu. Je možné využít i zjednodušeného územního řízení, jehož výhodou je kratší lhůta tohoto řízení.

Nutno však podotknout, že praxe stavebních úřadů je značně nejednotná. Jsou známy případy, kdy na dobíjecí stanici byl vydán územní souhlas, přičemž v jiném obdobném případě bylo vyžadováno rozhodnutí o umístění stavby (podmínky i technické parametry byly přitom stejné). Rozhodovací praxi stavebních úřadů by měla sjednotit metodika s názvem „Dobrá praxe při budování infrastruktury“ připravovaná Ministerstvem pro místní rozvoj.

Uvažujete-li o zřízení dobíjecí stanice, nejjednodušším způsobem k získání informací je požádat příslušný stavební úřad o územně plánovací informaci⁵. Úřad musí poskytnout informace o tom, zda je ke zřízení dobíjecí stanice potřebné územní rozhodnutí či územní souhlas, a sdělit podmínky pro jejich vydání. Podle stavebního zákona se dále pro dobíjecí stanici vyžaduje vydání stavebního povolení.

Ve stavebním zákoně⁶ je sice uvedeno, že stavební povolení ani ohlášení nevyžadují stavby a zařízení distribuční soustavy v elektroenergetice, podle našeho názoru se však dobíjecí stanice nedají považovat za distribuční soustavu ve smyslu energetického zákona.

Ta je totiž vždy provozována ve veřejném zájmu, což je v případě dobíjecí stanice sporné. Navíc se dodání elektřiny konečným spotřebitelům nedá považovat za distribuci elektřiny. Z těchto důvodů tak máme za to, že se toto ustanovení stavebního zákona na dobíjecí stanice nedá vztáhnout a pro jejich výstavbu bude tedy nutné získat stavební povolení.

Co se týče samotných podkladů pro územní nebo stavební řízení, investoři budou muset při těchto řízeních zajistit zejména stanoviska Policie ČR k dopravnímu napojení či stanovisko Hasičského záchranného sboru k protipožární ochraně.

Dále bude nutné vždy zvážit, zda se dobíjecí stanice nenachází v ochranném pásmu jiného zařízení. Rovněž bude nezbytné opatřit stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení.

Jestliže zřizujte dobíjecí stanici v rámci menší stavebním úpravy, je možné, že vám stavební úřad umožní její zřízení zcela bez stavebního povolení a ohlášení stavby.

Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu totiž obecně nevyžadují stavební úpravy, které nezasahují do nosných konstrukcí stavby, nemění vzhled stavby ani způsob užívání stavby a jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou (tj. některé wallboxy), ani energetické přípojky včetně připojení odběrných zařízení vedených mimo budovu nebo připojení staveb plnících doplňkovou funkci ke stavbě hlavní na rozvodné sítě (tj. dobíjecí stanice jako technologické zařízení budovy)⁷.

Aby byl výčet povinností úplný, doplníme ještě, že dobíjecí stanice musí rovněž splňovat určité technické podmínky stanovené vyhláškou o technických požadavcích na stavby⁸ a musí odpovídat českým technickým normám upravujícím technické požadavky na nabíjení elektrických vozidel vodivým připojením.⁹

Závěr

Uvedený výčet právních nezbytností se může zdát sáhodlouhý, ale to je zejména proto, že jsme se v textu pokusili postihnout všechny varianty, které při zřizování dobíjecí stanice mohou nastat, a dát návod i pro jednání se stavebním úřadem.

Věříme, že do budoucna už se zákonné požadavky na dobíjecí stanice budou spíše zjednodušovat. Nasvědčuje tomu současná evropská energetická legislativa, která obecně přeje decentralizaci a snižování prahu pro vstup do odvětví. Buďme optimisty a doufejme, že z ní čeští zákonodárci v rámci právě probíhající novelizace energetického zákona převezmou to nejlepší.

Poznámky:

^{1. viz § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)↩}

^{2. viz novela provedená zákonem č. 152/2017 Sb., který novelizuje zejm. zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, a reaguje na novou evropskou legislativu (zejm. Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/94/EU, o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva) ↩}

^{3. rozhodnutí ERÚ ze dne 6. 8. 2018, č.j. 04630-9/2018-ERU, dostupné zde: http://www.eru.cz/documents/10540/3867915/R37818_MT_spol._s_r.o..pdf/14f63914-06ec-43ed-8227-b6fb7775a197 ↩}

^{4. zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách) ↩}

^{5. § 21 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon ↩}

^{6. § 103 odst. 1 písm. e) 5. stavebního zákona ↩}

^{7. § 103 odst. 1 písm. d) a e) 10. stavebního zákona ↩}

^{8. Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby ↩}

^{9. ČSN EN 62196-2, ČSN EN 62196-3 a ČSN EN 61851-23 ↩}

Zdroj: převzato od partnera Hybrid.cz

Autoři: Barbora Fikáčková, Anna Francová // Frank Bold Advokáti s. r. o.